Vrbová kůra

Kůra z vrby bílé pochází z majestátního stromu, který může dorůstat výšky až 23 metrů. V Číně oceňují její léčivé vlastnosti již po staletí, ale v Evropě byly její účinky proti bolesti a horečce rozpoznány teprve v 18. století. Evropští osadníci přinesli vrbu bílou s sebou do Ameriky, kde zjistili, že domorodé kmeny dávno používají jako léčivku ke zmírňování bolestí a horeček tamní druhy vrby. V roce 1928 izolovali němečtí a francouzští vědci látku vrbové kůry - salicin. O deset let později z něj evropští chemici vyrobili kyselinu salicynovou, chemickou sestřenici aspirinu. Aspirin (náš acylpyrin), resp. kyselina acetalsalicylová, byl získán později z jiné rostliny obsahující salicin - z tužebníku jilmového. Na konci 19. století začala německé společnost Bayer komerčně vyrábět aspirin, který přišel na trh jako nový a bezpečný lék proti bolestem, bezpečnější než olej z černé břízy nebo libavkový olej, používané dříve proti bolestem. Saicin je obsažený ve všech částech vrby, ale nejvíce je koncentrován v kůře, která se sklízí časně na jaře ze stromů dva roky až pět let starých. Nejznámějším druhem je Salix alba neboli vrba bílá, nejčastěji užívaná k léčebným účelům, ale hojně salicinu obsahují i jiné druhy, například Salix fragilis (vrba křehké), Salix daphnoides (vrba lýkovcovitá). Tyto druhy bývají často prodávány v obchodech se zdravou výživou pod společným názvem "vrbová kůra".